Jak to, že pevnost není z okolí téměř vidět, ale je jakoby schovaná v příkopu?
Každého, kdo poprvé přijíždí do Terezína, určitě překvapí, že pevnost není vidět, dokud nejste přímo u ní resp. dokud neprojíždíte po silnici vedoucí napříč pevnostním příkopem.
Proč se ale místo z daleka viditelných hradů s vysokými zdmi začaly stavět tyto „neviditelné“ pevnosti?
Tady někde by měla být pevnost…
A skutečně je. Hned za těmi stromy, 200 metrů od místa focení. (červenec 2012)
Vraťme se nejdříve trochu více do minulosti. Již od pravěku byly k opevňování využívány dva typy překážek: jednak vysoké – různé valy, dřevěné palisády, kamenné hradby – a pak naopak hluboké, čili příkopy (suché či vodní, hloubené či přírodní). Na postupné zlepšování taktiky boje a dobývacích zbraní se přirozeně reagovalo zvyšováním hradeb a rozšiřováním či prohlubováním příkopů.
Podíváme-li se na středověké hrady, tak tam, kde nebylo možné vybudovat příkop, musela být hradba dostatečně vysoká, aby ji nebylo možné zdolat žebříky či obléhacími věžemi.
Vysoká středověká hradba
Přítomnost příkopu pak dobývání přirozeně komplikovala, neboť znesnadňovala přístup útočníka přímo k hradbě. Pokud byl příkop zavodněný, byla situace pro útočníka o to složitější. Vlastní hradba pak nemusela být tak vysoká, když díky příkopu nemusela čelit útoku obléhacích věží.
Středověká hradba s příkopem
Problémem hradeb však bylo, že díky své výšce byly snadným terčem pro střelné zbraně. Katapultům či trebuchetům bylo ještě možné se bránit stavbou silnějších hradeb, ale jakmile se na scéně objevilo dělo, byl osud hradeb zpečetěn.
Vysoké kamenné hradby byly pro děla samozřejmě lákavým a snadným cílem a postupné zdokonalování a zvyšování palebné síly jim brzo zasadilo smrtelnou ránu.
Děla 16. století (zdroj: Wikipedia)
Nevyhnutelně tak muselo dojít k revolučním změnám v opevňování. Jednou z nich bylo nahrazení kamenné zdi zemním valem. Zatímco zděná hradba se při zásahu bortí, do hromady hlíny dělová koule zalétne jako do peřin. Zemní val tak při dostatečné šířce dokázal dělostřelecké palbě dlouho a obstojně odolávat.
Přesto se opevnění nenechávala jen tak napospas ostřelování. Pokud to terén dovoloval, tak široký a hluboký příkop za sebou přirozeně vytvářel dostatečně vysoký val, který okolní terén převyšoval jen do té nejnutnější míry, aby bylo možné pozorovat a ostřelovat okolí.
Opevnění s příkopem a širokým zemním valem
Zeď držící zemní val (tzv. eskarpa) byla díky tomu skryta nejen očím, ale hlavně dělům obléhatelů. Děla obránců naopak díky pozici nízko nad terénem mohla vést efektivní vodorovnou palbu.
Samotný příkop pak měl ještě další výhody. Kromě toho, že při jeho hloubení byla získávána zemina potřebná k navýšení valů za ním, představoval také významnou překážku proti budování podzemních tunelů a podminovávání opevnění. Konkrétně u terezínské pevnosti byla tato role ještě vylepšena tím, že hloubka příkopu záměrně dosahovala hladiny spodní vody, která budování štol pod příkopem v podstatě znemožnila.
