Na trůn Habsburské monarchie, jejíž součástí byly v té době i české země, usedá mladičká Marie Terezie.
Situace ihned využívá Prusko a požaduje po císařovně postoupení Slezska. Jelikož nebylo vyhověno, zmocňuje se pruský král Fridrich II. Slezska silou, čímž započaly války o rakouské dědictví.
Války končí mírovou smlouvou, která monarchii definitivně připravuje o Slezsko se všemi jeho pevnostmi. Kromě potřebné modernizace armády je tak nutné řešit i zabezpečení nové severní hranice.
Města Olomouc a Hradec Králové dostávají moderní bastionové opevnění. Severní přístupy do Čech však bylo nutné chránit na výhodnějších místech, než ve kterých stála středověká města.
Řešením měla být výstavba dvou zcela nových „čistokrevných“ pevností.
Cestu z Kladska (dnešní Polsko) měla bránit pevnost u obce Ples, zhruba 15 km severně od Hradce Králové. Cestu od saských Drážďan spolu se splavným tokem Labe pak měla kontrolovat pevnost u Litoměřic.
Císařem Svaté říše Římské zvolen syn Marie Terezie Josef II., který tak nyní vládne po boku své matky.
V lednu oznámeno konečné rozhodnutí císaře postavit u Litoměřic pevnost pojmenovanou na počest jeho matky Terezín. Vykupují se pozemky a začíná se pracovat na terénních úpravách (např. budování nového koryta Ohře trvalo 5 let).
Císař Josef II. osobně pokládá základní kámen pevnosti u kavalíru 4. Stavební práce byly již v plném proudu. Všechny prvky opevnění se stavěly současně a výstavba tak probíhala na celém území pevnosti.
Císař uděluje Terezínu statut svobodného královského města. V rozestavěné pevnosti se usídlují první řemeslníci a živnostníci..
Za účasti velitele inženýrského sboru hraběte Pellegriniho, který byl autorem návrhu pevnosti, je kompletně přezkoušen obranný systém včetně zkušebního zaplavení příkopů a pevnost je prohlášena za obranyschopnou.
Jejím prvním velitelem je jmenován Karel Steinmetz, jenž stál dosud v čele místního ženijního ředitelství a velel tak kolektivu inženýrů, kteří pevnost projektovali.
Kromě valů je již dokončeno několik nezbytných erárních budov – kasárna, sklady, velitelství, pivovar. V následujících letech se postupně staví další menší prvky opevnění a další budovy, mezi nimi v letech 1805 – 1810 posádkový kostel.
V rámci přípravy pevnosti na boje francouzsko-rakouské války dochází k první velké modernizaci.
Tou bylo zejména zajištění návrší na pravém břehu Labe, které se díky neustále se zvyšujícímu dostřelu děl stalo pro pevnost nebezpečným. Je zde vybudováno tzv. staré předmostí složené ze tří bastionů, dvou dělostřeleckých redut a linií opevnění jak na labském břehu, tak na říčních ostrovech.
Nový prvek dostává i samotná pevnost, a to v podobě severního šípu.
Druhá významná modernizace pevnosti. Malé a zastaralé bastionové předmostí je na východní straně doplněno zhruba třikrát větším a hlavně modernějším fortovým opevněním skládajícím se ze čtyř polygonálních fortů, dvou flankovacích pevnůstek a reduty Homolka.
Přípravy na prusko-rakouskou válku zasahují celou pevnost Terezín. Úpravy se provádí jak na fortech, tak pevnosti samotné.
Kromě toho vznikají zcela nové části opevnění, jako např. mohutný fort Křemín na stejnojmenném kopci, předsunuté opevnění chránící železniční trať u Bohušovic a několik menších dělostřeleckých baterií.
Posádka nikdy neobléhané pevnosti Terezín se zapojuje do válečných operací bojovým výpadem k Neratovicím, kde ničí železniční most.
Bohužel ve chvíli, kdy již bylo uzavřené příměří.
Války v 19. století ukázaly zastaralost bastionových pevností, které postupně ztrácejí na významu.
Pro moderní pohyblivé armády nepředstavují zásadní překážky a v aktivní službě zůstávají pouze tam, kde se stanou jádrem nových a větších polygonálních či fortových pevností.
Zmíněné modernizace Terezína však takovýchto rozměrů zdaleka nedosáhly, a proto je vydáno rozhodnutí o zrušení pevnostního statutu Terezína, které vejde v platnost v roce 1888.
Terezín definitivně přestává být pevností a nadále již neplní obrannou funkci.
Díky množství vhodných budov však i nadále zůstává vojenským městem. Kromě přestávky v době 2. světové války zde posádka zůstává až do konce 20. století.
Terezínská pevnost se za dobu svého fungování nikdy nestala terčem nepřátelských operací a nedostala tak příležitost prokázat své kvality v boji.
Na druhou stranu nám díky tomu zůstala zachována v téměř kompletní podobě.
To ovšem neznamená, že nesplnila svůj účel. Naopak. To, že se v její blízkosti, kudy v minulosti několikrát táhla nepřátelská vojska, od jejího vybudování žádné vojenské operace neodehrály, lze do značné míry připsat právě její přítomnosti.
Již v průběhu 19. století začala pevnost postupně plnit poněkud jinou úlohu, než pro jakou byla původně určena.
Opevnění, které mělo odolat snahám vnějšího nepřítele monarchie dostat se dovnitř, mělo nově bránit vnitřnímu nepříteli dostat se ven.
V průběhu první světové války představuje Malá pevnost jedno z nejtěžších vězení, o čemž mimo jiné svědčí to, že právě zde byli uvězněni strůjci atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda.
Bohužel ve válce druhé na toto navázaly ještě temnější osudy. Židovské ghetto v Hlavní pevnosti a věznice gestapa v Malé pevnosti zapsaly Terezín do celosvětových dějin černým písmem.
Teprve od konce 20. století, kdy Terezín definitivně opustila armáda a stal se „běžným“ civilním městem, se pevnost postupně rehabilituje.
Jednak po té faktické stránce, kdy zde byla vyhlášena městská památková rezervace, rekonstruují se historické budovy i samotné opevnění a pokračují snahy o zapsání Terezína na seznam UNESCO.
Možná ještě těžší úkol však představuje vylepšení obrazu Terezína v obecném povědomí, kde pro řadu lidí stále představuje zapovězené místo.
I to se však v posledních pár letech daří významným způsobem měnit a lidí, kteří již objevily krásu a obdivuhodnost terezínské pevnosti, neustále přibývá.