„Tož připijme si sousedé, to bude dlouhé vypravování…“
Je tomu již týden, co se v Terezíně v rámci Josefínských slavností střetly šiky rakouských a pruských vosjk. Spousta obrázků bitvy již oblétla celý svět a historkami o ní byl naplněn nejeden večer nejedné krčmy. Pojďme si však připomenout, jak že to vlastně bylo s tou bitvou doopravdy …
(Scénář a režie: Jiří Hofman; Mluvené slovo: Jiří Hofman starší)
Léto roku 1757 bylo v tomto kraji horké. Nejenom žárem slunce, ale i krví bezpočtu vojáků dvou armád. V tomto létě ustupovala krajem armáda pruského krále Fridricha II., pronásledovaná rakouskou armádou Marie Terezie. Červenec a srpen hřměl ozvěnou kanonád a salv z mušket.
Fridrich neopouštěl českou zemi dobrovolně a couval za bojů, jako kanec před loveckými psy. Plukovník Laudon patřil mezi ně a byl ohařem nejostřejším. Však pojďme si poslechnout, co vypravuje o 30 let později, ve vesnické hospodě, starý vysloužilec sousedům…..
Gideon Ernst von Laudon (autor obrazu: Siegmund L’Allemand, 1878)
Tož připijme si sousedé, to bude dlouhé vypravování. Tenkrát v tom padesátým sedmým, v srpnu to bylo. Náš nebožtík generalisimus Laudon, ať odpočívá v pokoji, byl, tehdá ještě plukovníčkem. Celý červenec jsme ložírovali pod Milešovkou a odtamtud jsme vyráželi hrubě škodit Prusům. Od Lovosic až po Děčín. Jo, to náš plukovníček uměl.
A tenkrát, co jsme u Baškapole rozsekali ten velký pruský konvoj, dostali jsme befel od generála Haddika, že máme táhnout na hranice a zablokovat průsmyky. Laudon jen střílel očima. Už teď jsme měli nouzi o střelivo a proviant. Zásoby byly až v Lounech a to byla svízelná věc. A z průsmyků to bylo ještě dál. Co myslíte, sousedi, že ten náš čertovský plukovníček udělal?
Věděl, že nedaleko Drážďan mají Prusové ve městě Freiberg armádní sklady. A tak že si tam zkrátka dojdeme a vezmem si, co potřebujeme. To byl pandursky divoký nápad. Přepadnout město v týlu nepřítele.
Ale my už jsme tenkrát byli ochotni jít za naším plukovníčkem třeba do pekla. On měl pravdu. Nikdo nás tam nečekal. Jen náhodou jsme však narazili na eskadronu pruské jízdy míli před městem….
To byl pech, sousedi. Ti pruští husaři se srdnatě bili s našimi dragouny, dokud ve městě alarm nezbuntoval posádku a ta nestihla obsadit festungy před mostem k bráně. Pak se trhli, ustoupili do města a naši kyrysníci nemohli obstát v té vražedné palbě co se na ně snesla.
No což, sousedé, nyní přišla řada na nás, infanterii, královnu bojišť. Vyrazili jsme s chutí dobýt most za pochodu. Safra sousedé, nalijte mi. To byla krvavá veselka. Prusové se bránili jako čerti. Prali do nás, my do nich. Kule lítaly jak při včelím rojení. Ale nic jsme s nimi nezmohli. Odrazili nás a my se ohlíželi, kde jsou naši kanonýři.
Laudon viděl, že nám je ouvej a poslal obchvatem, přes brod, hraničáry, aby nám ulehčili. A slyšet zpívat naše kanony byla pro nás muzika nebeská.
Jenže pruský husaři využili toho, že jsme festungy neobsadili a vyrazili přes most na naše hraničáře a začali je zle tisknout. To bylo pro ně moc špatný. Kdyby se jízdě podařilo je rozčísnout, zadupali by je do země, než řekneš třikrát zdrávas.
Tak jsme, sousedi, museli do toho zase vlítnout. To už jináč nejde, když jsou kamarádi v úzkých. Museli jsme ty festungy dostat a dá-li pánbůh vytlačit Prusy na most a jak budou ustupovat, vskočit s nimi do brány, než ji zavřou. Tak jsme vyrazili, rameno na rameno a na bodák. To co přišlo potom, nebylo, nic pěkného pro vaše ouška, paní hostinská.
Tím, že sme obsadili festungy, otevřeli sme cestu našim kyrysarům. Ti hned vletěli k brodu aby vysekali hraničáře z nouze.
