Rozhovor s generálem

aneb první z pohledů do zákulisí Josefínských slavností.

Jednou z divácky nejatraktivnějších postav Josefínských slavností je velící důstojník rakouské armády. Nejen díky jízdě na nádherném černém koni je na bojišti i při oficiálních přehlídkách nepřehlédnutelný. Jeho přirozená vznešenost a uhrančivý pohled velícího neuniknou žádnému z diváků (o divačkách nemluvě) a vydatně pomáhají navodit tu správnou dobovou atmosféru celé akce.

Seriál rozhovorů poodhalujících zákulisí slavností a fungování účinkujícího sedmiletkového vojska tak nemůže začít u nikoho jiného. Jeho jméno je Jan Slouka.

Velitel a jeho kůň (Ostašov, 2013)

Velitel a jeho kůň (Ostašov, 2013)

  • Prozraď nám na začátek, jak se Ti líbily letošní Josefínské slavnosti a jak hodnotíš práci organizačního týmu?

Josefínské slavnosti se po krátké době od svého zrodu zařadily mezi nejlepší akce českého reenactmentu. Organizační tým odvádí kvalitní práci, již je nutno jen pochválit. Ať jde o týlové zabezpečení, nebo o volbu místa pro ukázky, či tvorbu scénáře. Osobně jezdím do Terezína s potěšením, neboť málokde se sjede tak velký počet účastníků a je možno cvičit ve větších celcích.

  • Jak dlouho se věnuješ tomuto koníčku a jak ses k němu dostal? Děláš pouze sedmiletku?

K vojenství, potažmo vojenské historii, jsem tíhnul již od mala. Z tátovy strany pocházím z vojenské rodiny, takže není divu. Ke střelnému prachu jsem poprvé přičichl někdy v roce 1995, tehdy ještě jako pouhý divák v Josefově a byl jsem nadšen. O rok později jsem již v uniformě řadového pěšáka z roku 1866 pochodoval pod císařským praporem s Tradiční historickou jednotkou c.k. 73. pěšího pluku vévody z Württembergu se sídlem v Železnici u Jičína, jejímž členem jsem doposud. Postupem času, po nutném „rozkoukání se“ v prostředí českého reenactmentu, přibyla ke stejnokroji z prusko-rakouské války v roce 1866 uniforma z války sedmileté.

Josefínské slavnosti 2012

Josefínské slavnosti 2012

  • V současné době Tě vídáme na postu generála. Jak jsi se dostal k této velící pozici? Předpokládám, že jsi nepřišel a neřekl: „Ahoj, já jsem generál a budu Vám všem velet“.

Rád bych uvedl na pravou míru svou hodnost a vlastně i funkci. Představuji velitele batalionu, česky praporu, v hodnosti Obrist-Wachtmeister, neboli nejvyššího strážmistra, nebo ještě jinak majora. Za sedmileté války byly oba výrazy používány souběžně. K postu vrchního velitele se člověk prohlášením „jsem tu a budu vás všechny komandovat“ opravdu nedostane. K tomu, aby lidé byli ochotni naslouchat jeho hlasu a nechat se vést, je nutné získat jejich uznání a respekt. To lze jediným způsobem, umět a znát více, než kdo jiný a být schopen nenásilnou formou předávat znalosti dál. Svou „kariéru“ jsem započal coby podporučík bez mužstva, zato však s vizí. Úkolem, jenž jsem si předsevzal, bylo konsolidovat poměry v tomto období, sjednotit jednotky pod jednu verzi předpisu, na níž jsem již pracoval, dát celému snažení reálné cíle a metodou postupného plnění pracovat na jejich uskutečňování. Samotného mne překvapilo, jak jsou lidé vnímaví a ochotní ke spolupráci. Logickou cestou jsme od jednotlivostí došli až velkým celkům a vyvstala potřeba jednotného velení. Vše bylo věcí domluvy a volby. Tudíž o usurpování moci nelze v žádném případě hovořit. Upřímně doufám, že motivem byla má práce a jistá míra respektu k ní.

  • Co obnáší Tvoje příprava na akce? Každý si jistě dokáže představit, co musí trénovat obyčejný pěšák či dělostřelec, ale co musí umět a trénovat velitel batalionu.

Příprava každého velícího článku tkví v první řadě v samostudiu. Velitel musí otevřít předpis a načíst si a dostat do hlavy teorii. Bez teoretických základů nelze pracovat. V pozici nejvyššího článku velení je důležité i povědomí o dobovém způsobu vedení boje v širších souvislostech, neboť jiný pohled má ze své pozice velitel pelotonu (čety) a odlišný právě vrchní velitel, jenž musí předvídat, odhadovat a uvážlivě velet. Tyto dovednosti lze získat pouze zkušeností, proto je každá akce cenná.

Udílení rozkazů (Ostašov, 2013)

Udílení rozkazů (Ostašov, 2013)

  • Jaká je vlastně Tvá pozice mezi jednotkami. Jsi jen reprezentativní postava nebo se podílíš i na tréninku či vymýšlení scénářů pro bitvy.

V podmínkách reenactmentu sedmileté války jsem v pozici velitele batalionu (praporu), což obnáší velení všem jednotkám císařské řadové pěchoty a jejím spojencům. Pravidelně jsou to Sasové, kdo rozšiřuje naše řady. V reálu, není-li určeno scénářem, či potřebami konkrétní akce jinak, spadá pod mé velení celá císařská strana. Za takovýchto podmínek není možné být pouze representativním kusem, naopak, musím být hybnou silou. Jedním z důvodů určení mé hodnosti a funkce byla historická skutečnost, kdy Obrist-Wachtmeister nejen velel batalionu, ale měl na starosti i výcvik vojska. V souladu s dobovou předlohou řídím a dohlížím na vedení výcviku. Vše je pochopitelně hra a je nutno k tomu tak přistupovat. Lidé jezdí na akce, aby se odreagovali a užili si kamarádské a příjemné prostředí. Velitel může být, a mnohdy není zbytí, na podřízené pes, může o ně lámat rákosky, leč pořád v duchu hry, na níž druhá strana přistoupí. Před pár lety, kdy se výcvik ujednocoval, jsem s ostatními veliteli pracoval na drilování jednotlivce, postupem času byla přidána execírka pelotonu (čety), která je spolu s výcvikem jednotlivce dnes již plně v režii kmenových velitelů. V současné době se věnuji manévru větších celků a přípravě velících kádrů, neb bez znalého a schopného subalterního velitele nelze fungovat.

  • Jak funguje spolupráce s jednotkami, které jsou z různých koutů republiky. Pořádáte nějaké společné tréninky nebo se vše ladí za pochodu na akcích?

Jednotky jsou opravdu rozesety po všech koutech republiky. Nejvíce práce na výcviku se udá na velkých akcích, kde je předpoklad dostatečné účasti lidí. O to více musí jednotky trénovat a připravovat se samy. Jednou za rok, vždy na počátku, pořádáme v Terezíně secvičnou, která je spojena se setkáním velitelů a možností probrat vše potřebné do nadcházející sezóny.

Kritický pohled velitele (Ostašov, 2013)

Kritický pohled velitele (Ostašov, 2013)

  • Jak jsi spokojený s výkony podřízených jednotek? Zvládají své úkoly podle Tvých představ?

Člověk nemůže být nikdy plně spokojený, vývoj by pak začal stagnovat. Je však nutno uznat, že jednotky předložené úkoly poměrně dobře zvládají, není již třeba velkého vysvětlování a po lehkém připomenutí jsou schopny kvalitně fungovat. To platí o již zaužívaných činnostech, jež se cvičí a jsou presentovány na každé akci. Manévr s většími celky je již jiná kapitola, neboť nelze nacvičit v několika lidech. Respektive možné to je, užívá se metody provazomanévrů, kdy dva krajníci spojení napnutým provazem imitují jednotku, leč živou masu těžko nahradí. Letošní ročník Josefínek byl v tomto směru dosti přelomový, vyzkoušeli jsme nové druhy manévru z toho náročnějšího soudku. Opět jsem byl mile překvapen výsledkem, neboť nároky na koordinaci a soustředění subalterních velitelů jsou již poměrně nemalé. Tímto postupným zvyšováním pomyslné laťky vědomostí a dovedností se krok za krokem posouváme výše, kdy metou nejvyšší je samosebou plně fungující sestava, jež pracuje jako dobře promazaný stroj.

  •  Závěrem nám prosím řekni něco o tom nádherném černém koni. Odkud pochází? Je Tvůj? Jak se s ním pracuje?

Jmenuje se Fabian, je to kůň fríský a na akce mi jej půjčuje majitelka Karolína Fränkelová. Práce s ním je poměrně dobrá, přestože koním obecně bitevní ukázky příjemné nejsou, byť mají odpovídající výcvik. Vše závisí na jezdci a to, jak dokáže koně uklidnit a vést. V tomto směru vidím prostor pro sebezdokonalování.

Velitel včele svých jednotek (Ostašov, 2013)

Velitel v čele svých jednotek (Ostašov, 2013)

Top